Promluva Bohyně: Vytváříme vlastní teologii

Judy Harrow

Je to zhruba padesát let, kdy Gerald Gardner vydal své knihy; a čtyřicet let od doby, kdy Buckland emigroval z Británie do Ameriky, přičemž s sebou přinesl na náš kontinent i zárodek soudobého čarodějnictví. Od té doby se počet vyznavačů čarodějnictví zvýšil a rozšířil po celé zemi. Někteří tvrdí, že ze všech náboženství v Severní Americe se právě to naše rozšiřuje nejrychleji. Snad jsme se rozrostli nejen množstvím. Polovinu století jsme se společně učili a praktikovali staré metody, čímž jsme získali mnoho znalostí, a poskytlo nám to silný základ, který můžeme dále rozvíjet.

Vývoj, kterým čarodějnictví prošlo, nás vybídl k tomu, abychom přemýšleli o naší činnosti, a abychom se snažili do hloubky pochopit hlavní hodnoty, které tvoří základ naší životní cesty. Tyto vědomosti nás povedou k dalšímu rozvoji a zdokonalování naší praxe. A jestli chceme, aby nám ostatní náboženství naslouchala a respektovala nás (což bývá jedním z podnětů, nad kterými se zamýšlíme), potřebujeme se naučit, jak správně vysvětlit, čím jsme, a co děláme, v terminologii, které budou rozumět.

Toho se ovšem nedá dosáhnout snadno. Někteří z nás si myslí, že vyznáváme zcela nové náboženství, nebo nově vytvořené z částeček a kousků původního. Jiní věří, že naše náboženství je vlastně starobylé, avšak znovuobjevené po mnoha staletích. Ale jen několik málo z nás bylo v této víře vychováno, tudíž je to pro nás nové. Učíme se z evropského pohanství, polyteistického přírodního mysticismu, trpělivou metodou pokusů a omylů. Ještě nejsme schopni vymyslet srozumitelné vysvětlení. Mnozí z nás se také cítí jiní, jelikož nám chybí obvyklá teologická výchova a analytické a deskriptivní znalosti, které by to mohly umožnit.

Nicméně vše, co zastrašující slovo ‚teologie‘ znamená, je rozumné pojednání o našich bozích a životních cestách. Jistě, že to zvládneme vysvětlit lépe, než nějaký nezasvěcený akademik. Kdo zná naše životní cesty lépe než my sami?

Ve skutečnosti by pro nás formální teologická osvěta nebyla nijak aplikovatelná a přínosná. Mužský monoteismus založený na Bibli je jmenovatelem Judaismu, Křesťanství a Islámu, hlavních náboženských směrů na západě. Tento pohled na svět pochopitelně utváří akademickou teologii na tomto kontinentu. Ale naše životní cesty se nedají tak snadno zařadit do běžných kategorií jako teodicismus, eschatologie či spása. Ke kořenům vedou rozdílné cesty a my jsme také rozdílní.

Myslím, že bychom měli začít od začátku, tedy pochopit samotný význam slova ‚náboženství‘. Kořen tohoto slova pochází z latiny a znamená ‚obnovené spojení‘. Já osobně chápu náboženství jako aktivitu určenou k navrácení a udržení spojení mezi lidským a posvátným. (Bohužel každá kultura či náboženství pojímá či uvažuje o posvátnosti jinak) Náboženstvím se snažíme posvátné objasnit, rozvíjet uvědomělý kontakt s ním, a žít v souladu s tímto poznatkem. Jednoduše a poeticky řečeno, chtěli bychom: ‚Tě jasně vidět, vroucně Tě milovat, být Ti den za dnem blíž.“

Jedno velmi jednoduché vysvětlení, jak chápat náboženství, ve své práci objasňuje Dr. Leonard Swidler, profesor na Temple University ve Philadelphii, který učí mnohostrannému myšlení a vede debaty o náboženstvích. Swidler, jež je velmi vlivným vůdcem v interakcích mezi vírami, vysvětluje náboženství pomocí čtyř termínů, které nazývá ‚čtyři c‘ – creed, cult, code, and community, tedy víra, uctívání, zásada a komunita. Tyto čtyři termíny mohou vysvětlit jak naše náboženství, tak i kterékoliv jiné.

Naše komunita je velice rozmanitá, nikdo se tudíž nemůže vyjadřovat za celek. Já sama mohu mluvit pouze o vlastních názorech a dvaceti letech společných zkušeností s covenem Proteus.

1. Víra

Víra je podle Swidlera poznávacím aspektem náboženství, jde především o hodnoty a všeobecný pohled na svět. Pro mě to znamená i příběhy, symboly, legendy a přirovnání, která víru interpretují.

Wicca nemá žádnou svatou knihu. Žádné Písmo Svaté nedefinuje wiccu ani novopohanství. Místo toho si můžeme vybrat mezi soubory poezie, příběhů či symbolů. Mnohem důležitější je ovšem vědět, že to, co hledáme, nakonec najdeme buď v sobě, nebo vůbec. Osobní prožitek je základem, na kterém stavíme svou písemnou a ústní tradici a zároveň standardem, se kterým bychom měli neustále naše učení poměřovat.

Můžeme se mýlit. Nejlepší by bylo říct, že pochopení našeho náboženství není úplné. Ve vší skromnosti, nemusíme se nutně držet všech představ a přirovnání. Ani víra v naše bohy nebo příhodné chování se nemusí ustálit. Pracujeme na dlouhodobém osobním rozvoji a po generace dále rozvíjíme tradice.

Co se týče vysvětlení posvátného, počínám si ostražitě, neboť si myslím, že je to nad lidské chápání. Jako ostatní čarodějnice vnímám posvátné spíše jako imanentní než transcendentní. Jestli pro mě pojem transcendence něco znamená, tak potom to, že celek znamená víc než části, a možná i víc než obsah všech částí. Takže stejně jako nemohu říct, že vlna definuje oceán, nedovoluji si vysvětlit pojmy ‚nekonečno‘ a ‚tabu‘. To, oč se s vámi chci podělit, jsou vjemy, ne fakta a už vůbec ne definitivní pravda.

Z pohledu imanence jsem posvátno poznala jako současný pramen, jako život, spíše než dávného Stvořitele. Nevidím žádné hranice mezi Stvořitelem a Stvořením. Spíše se snažím najít sílu a krásu, smysl a hodnotu každého dne, v lidech, na Zemi, tady a teď; a nechávám duchovní svět, aby můj život posilnil a obohatil.

Také se řadím mezi polyteisty. Ne proto, že bych se snažila duchovenstvo definovat v jednotném či množném čísle, ale kvůli tomu, jak si lidé představují náboženství.

Jednobožství je všeobsažné. Nikoho neodstrkuje ani neutlačuje. Avšak historie nám ukázala, že jenom pár nadaných jedinců bylo schopno udržet čirý abstrakt všeprostupujícího božství. Mnozí z nás musí na svém bohu lpět, aby se mohli spojit s posvátnem, a aby se vůbec mohli modlit.

Pokud tak činíme, náš bůh získává určitou podobu, ať už si ho představujeme jako strohého bělovousého Otce, milující a dávající Matku nebo někoho úplně jiného. A pak je mnoho z nás vyloučeno. Nedávno se ukázalo, že jistí náboženští vůdci si svá božstva představují výhradně v mužské podobě, což má být odůvodněním toho, že do svého kléru odmítají světit schopné a oddané ženy. Chápu to tak, že jednobožství je spíš exkluzivní než inkluzivní a stále represivní.

Místo toho naše pohanská víra a tradice respektují rozmanitost božstev. Naši bozi, nebo prototypy posvátna, pokud chcete, poukazují na svatost, která se dotýká všech aspektů, jako je pohlaví, věk, povolání, zkrátka čehokoliv. Harmonie a sjednocení jsou pro nás také velmi důležité, takže mnohdy využíváme mýty o manželství k tomu, abychom přetvářeli ‚soulad protikladů‘ na komplementaritu. Tato víceznačná předloha se zcela liší od zjednodušujícího dualismu. Dobro a zlo si nevykládáme jako dichotomické pojmy, ani je podle toho nezosobňujeme.

Takže, ačkoliv byly čarodějnice po staletí vyobrazovány jako uctívačky Ďábla, ve skutečnosti si ani nepřipouštíme, že by mohl existovat zlý Bůh. Nepřevracíme hodnoty ani symboly biblického náboženství, ani se nechceme vzpírat tradicím, které nám byly předloženy. Sami sebe nedefinujeme v protikladu k jakékoliv jiné víře. Místo toho se navracíme ke starším a jednodušším zvykům, ke starověkým šamanským způsobům domorodé Evropy, zakořeněných v živé Zemi, naší krásné a štědré Matce.

Některé čarodějnice uctívají výhradně Bohyni; většina z nich potom uctívá i jejího chotě, řeckého boha přírody, který je obecně známý jako Pan. Některé čarodějnice nebo coveny a skupiny čarodějnic se zaměřují na konkrétní panteony – keltské, řecké, egyptské… Ostatní jsou spíše eklektičtí ve svém konání. Ale stále jsme imanentní polyteisté, kteří jsou oddaní Bohyni, Matce Zemi.

Tímto se nesnažíme popřít existenci nebo moc jiných božstev, ve skutečnosti je oslovujeme, když je to potřeba. Jsme zrozeni z Matky Země, a k ní se také navracíme, když zemřeme. To, že ji zahrnujeme do naší víry, je základním spojením s duchovním světem, a zdůrazňuje to imanentní pojetí naší teologie, prolnutí božstva s naším životem.

Kromě toho, jak rozumíme božstvu, užívá většina stoupenců wiccy dvou hlavních symbolů, které představují celistvost života. Těmito symboly jsou čtvrtě kruhu a Kolo roku.

Čtvrtě kruhu symbolizují celistvost z hlediska prostoru – jsou to čtyři základní dimenze, kterými určujeme éry, lidský vývoj a mnoho dalšího. Mně se zdají nejdůležitější čtyři základní aspekty lidského života: znalost, vášeň, rozvážnost a dovednost. Snažíme se dostat do rovnováhy a čerpat z těchto schopností, když je to potřeba.

Kolo roku s osmi paprsky symbolizuje celistvost z hlediska času – jde o vzájemné působení Země a Slunce, které utvářejí roční období. Toto označení používáme jako metaforu pro nekončící snění, úsilí, získávání a zříkání se, které nás pomocí drobných změn posouvá v životě dál. Je to chod dne a noci, léta a zimy, života a smrti. Usilujeme o to, abychom s tímto rytmem života byli harmonicky sladěni.

2. Kult

Pojem ‚Kult‘ si nyní nevykládáme v jeho současném pejorativním smyslu, jak je chápán. Pojem znamená rituály, spiritualitu, modlitby a obřady – tyto aktivity, které utváří vztah mezi těmi, kteří se jich účastní, a svátostí, je vedou k tomu, aby tomu přizpůsobili svůj život. Je to cesta mezi vírou a chováním, kterou si zúčastnění uvědomují.

Čarodějnice tancují, hodují, zpívají, objímají se, vytváří hudbu, sdílí poezii, a to všechno za přítomnosti starověkých bohů. Všechny rituály se učíme od svých předchůdců. Tento významný odkaz, který se naučíme, dále rozvíjíme a zdokonalujeme; také nám napomáhá srozumitelně vyjádřit hlavní hodnoty našeho náboženství. Využíváme vlastních znalostí, zkušeností a kreativity, abychom neustále obohacovali odkaz, který jednou zanecháme mladším čarodějnicím.

Kolo roku je základem rituálního kalendáře wiccy, jež určuje osm svátků, které nazýváme sabaty. Rovnodennosti a slunovraty představují cykly slunce. Dny, které připadají přibližně doprostřed období mezi slunovratem a rovnodenností, se nazývají Samhain, Brigit, Beltaine a Lunasad; určují mezníky ve starém britském rolnickém kalendáři, a jsou také těsněji spojené se Zemí. Když to shrneme, tyto svátky nás prostřednictvím střídajících se období spojují s přírodou, a také symbolizují éry lidského života – narození, dospívání, manželství, smrt, apod.

Čarodějnice také oslavují fáze Luny, milované dcery Matky Země, jež bývá zdrojem inspirace, a u kterého sníme své sny. Tradičně jsou svátky slunečního cyklu a zemědělských slavností příležitostí pro celokomunitní oslavu a napojení se na přírodní cykly, pro vnější aspekty naší víry, kdežto oslavy spojené s fází Měsíce jsou mnohem intenzivněji zaměřené na malé skupiny, práci s vlastním nitrem a vědomé spojení se s posvátnem.

Rituály, ať už jsou vykonávány jednotlivci nebo kolektivně, nás přibližují k našim bohům. Kolektivním uctíváním se sjednocujeme, a tímto sjednocením sdílíme hodnoty a podobné představy o posvátném. Ačkoliv nikdy nedosáhneme dokonalosti, alespoň očekáváme, že hlouběji porozumíme a budeme na sobě pracovat. Naše rituály – naše kulty – spojují naše posvátno a běžný život ve vzájemně propletenou spirálu růstu.

3. Zásady a pravidla

Zásady nám určují jisté směrnice v chování, ať už se jedná o etiku či etiketu. Věřím, že záměrem náboženství je udržet, rozvíjet a objasnit spojení mezi naším životem, našimi zásadami a vědomým kontaktem s posvátnem. Pro mě je zásadní otázkou: „Co pro nás tento způsob života znamená?“ Nedostačující zájem o etiku a rituální svěcení v lepším případě znamená cvičení ve vyrovnanosti a klidu, v horším případě omluvu pro rouhačství a licoměrnost.
Samozřejmě i náboženství mají svou hlavní zásadu, toto ‚zlaté pravidlo‘ shrnuje představy o vhodném chování. Čarodějnictví není výjimkou. My naše pravidlo nazýváme ‚Wicca Rede‘ (Rede je archaický výraz pro slovo ‚reden‘ převzaté ze středověké Anglie, a znamená ‚nasměrovat‘ a ‚vést‘).

Heslo, kterým se Wicca řídí: Pokud neškodíš, konej podle své vůle!

Je to jednoduché a významné pravidlo etiky a nezávislosti. Čarodějnice nepřijímají jakékoliv omezování při možnosti volby. V podstatě nemáme žádné podmínky, které by určovaly, co se smí či nesmí. Nezakazujeme žádný způsob chování, pokud nikomu neškodí. ‚Trestný čin bez oběti‘ pro nás znamená urážlivý oxymóron. Naše náboženství též nereguluje detaily každodenního života, aby zachovalo význam jednolitosti. Všichni si můžeme zvolit způsob života, který chceme žít.

Může to jevit známky shovívavosti, nicméně naše životní cesty jsou více náročné, než kdybychom se řídili všemi přikázáními. Na každého z nás připadá povinnost vyhýbat se, nebo alespoň minimalizovat škody, které bychom svými činy mohli způsobit. Neurčujeme, co přesně je špatné a co dobré, ale musíme přemýšlet nad všemi složitostmi, kterými bychom si mohli projít, a zvážit důsledky našeho počínání. Ať už si procházíme krizí či momentem volby, není tu nikdo, žádná autorita, kdo by nás vedl. Jednáme sami za sebe.

Neřídíme se žádnými ortodoxními předpisy ohledně manželství, sexuality, rozvodů, nástupu na vojnu nebo vyhnutí se této povinnosti, asistované sebevraždy a podobných věcí; ačkoliv o těchto tématech samozřejmě přemýšlíme a hovoříme o nich. Když mě, coby kněžku, někdo požádá o radu, je mou povinností se přesvědčit, že se nad ní tazatel zamyslel do hloubky a vzal v úvahu všechny možnosti, aby se rozhodl správně. V podstatě každý z nás musí převzít zodpovědnost za své činy. Každá příčina má následek.

Někteří věří, že příčina a následek, jež nazýváme karmou, se týkají mnoha našich životních okamžiků. Jiní chápou reinkarnaci jako metaforu pro všechna životní období a změny, každý okamžik jako by byl ‚malou smrtí‘ či ‚drobným znovuzrozením‘. Také se učíme pochopit podstatu ‚trojí odplaty‘. Někteří to berou doslova, jiní to chápou jako metaforu poukazující na to, že co se má stát, se stane, a to naprosto nepředvídatelně. Stoupenci wiccy to chápou tak, že ať udělají cokoliv, ponesou za to následky.

Wicca Rede je základním, běžným východiskem. Za prvé, neškoď. Zadruhé, neřiď se žádnými příkazy, dokud se určité chování neukáže jako prokazatelně špatné, a není zakázáno. Zatřetí, pokud zjistíš, že se stane něco špatného, udělej, co můžeš, abys tomu zabránil, nebo alespoň minimalizoval škody, ale respektuj svobodnou vůli těch, kterým pomáháš. Tato pravidla nám nabízí nejen maximální svobodu a úplnou odpovědnost, ale i určité direktivy.

Tady se dostáváme k části, kdy polyteismus začíná být velice zajímavý. Každý z nás je jedinečný, má určitý potenciál a dar od Boha/Bohyně, kterým může přispět společenství i světu. Také si všichni procházíme různými životními etapami.

V určitém čase se tudíž soustředíme pouze na jednoho Boha či Bohyni, nebo jen velmi málo z nich, jejichž energie, příběhy a symboly souvisejí s jednotlivými úseky našeho života. Rituálním vzýváním hledáme jejich přítomnost a rady, kterými bychom se řídili. To by ovšem znamenalo, že by se kněžky bohyně Athény, Afrodity a Hestie chovaly úplně jinak. Vymezilo by to určité drobné rozdíly v tom, jak se rozhodujeme ohledně oblečení či jídla, a připomnělo by nám to energie bohů, na které se soustředíme. Avšak nevidíme jedno svatější a etičtější než druhé. Celý svůj život se řídíme Rede.

Naše zásady se evidentně neshodují se zásadami jiných, ale zjevně máme pravidlo: Žijte svůj život podle svých vlastních hodnot a zásad. Pečlivě si vybírejte energie, kterými se obklopujete. Naslouchejte hlasům, které slyšíte ve větru. Pokud nikomu neškodíte, konejte podle své vůle!

4. Komunita

Komunita vystihuje vztahy mezi lidmi, může být rozsáhlá i nevelká, oficiální i neoficiální; je to způsob, jak se můžeme spojit s těmi, kteří mají stejné či podobné zájmy. Nyní se zaměříme na náboženské společenství, které nám umožňuje spirituální růst.

Převážná část čarodějnic se drží po většinu času v covenech. Coven je malá, úzce spolupracující wiccanská skupina, co funguje již nějaký čas. Většinou nemá více než třináct členů; ti spolu dlouhodobě spolupracují. Coveny mohou být výhradně ženské, mužské či smíšené. Některé mají svého vůdce, ať už je to jedna jediná osoba či pár; jiné nefungují hierarchicky. Ve všech těchto skupinách se lidé učí, spolupracují, rozvíjí se a uctívají Bohy.

Ačkoliv většina z nás patří do některého z covenů, nejsou výjimkou čarodějnice, které praktikují samostatně. Coveny mohou zaniknout. Může se stát, že určité životní události donutí některé členy jejich coven opustit. Některé čarodějnice mohou chtít určité životní etapy prožít osamoceně, protože je to pro jejich rozvoj důležité, jiné se do covenů nezapojí za celý život. Naše náboženství skýtá nemálo možností a uznává každou cestu, po které se vydáme.

Coveny v Severní Americe jsou vytvářeny skupinami přátel, kteří se začnou zajímat o Staré způsoby. Začnou se jimi zabývat do hloubky, a poté nabyté znalosti dají dohromady. Tyto znalosti jim pomůžou utvořit si rituály, kterých se následně skupina drží. Tyto postupy jsou velmi posilující. Skupina se většinou dostane k bodu, kdy se členové začnou nazývat knězi či kněžkami. Řádné coveny se s milostí Bohyně mohou vytvářet samočinně.

Ostatní coveny – a Proteus mezi ně patří – vznikly z tradic a rodokmenů. Tradice a rodokmeny nejsou jen historickými kořeny, jsou to vnější struktury, které covenům napomáhají. ‚Tradice‘ pro nás znamená skoro to samé, jako ‚denominace‘ pro protestanty: je to další útvar naší víry, uskupení covenů a/nebo jednotlivců a jejich interpretace teologie a způsob, kterým provádějí své rituály. ‚Rodokmen‘ znamená přímý historický vztah mezi coveny.

Někdy chce zkušený člen covenu vyzkoušet určité inovace. Stane se, že jsou coveny natolik velké, že už to není příjemné. Když se jedna z těchto možností (nebo častěji obě najednou) přihodí, vytvoří se další coven, takzvaná ‚dceřiný coven‘. Tento proces nazýváme ‚rojení‘. Vůdci nových covenů jsou autonomní, ale stále se těší tomu, že u svých starších mohou hledat rady a souhlas.

Všechny coveny, ať už jsou vytvořeny samočinně nebo podle tradic, se utvářejí pomocí ‚oběhového systému‘ široké společnosti. Vydávají se stovky malých, amatérských časopisů, kde se dá nalézt a sdílet mnoho informací, návodů, rituálů, poezie… Setkání a festivaly (ať už krajské či národní) nám dávají možnost setkat se s ostatními, konat spolu bohoslužby a sdílet informace formou seminářů a příležitostných rozmluv. Pomocí internetu si můžeme vyměňovat nápady a myšlenky. A samozřejmě fungují i zájmové skupiny, a v některých oblastech existují i skupiny vůdců, kteří se navzájem podporují.

Existuje více organizací, které nás podporují, například Covenant of the Goddess (Zaslíbení Bohyni). Tyto organizace nám poskytují zákonné výhody ostatních církví. Také se zabývají interakcí mezi náboženstvími a veřejným vzděláváním, a doufají, že dosáhnou toho, aby nás lidé správně chápali a rozuměli nám.

To, co nemáme, a ani nechceme mít, je jednotná pyramidální struktura, která soustředí autoritu a izoluje kontakt mezi lidmi a posvátnem; také nechceme náboženskou byrokracii, která by přesměrovávala finanční a lidské zdroje k udržení sama sebe. A to, co nemáme, a nechceme mít ze všeho nejvíc, je někdo, kdo by zasahoval mezi nás a naše bohy.

Závěr:

Na začátku tohoto pojednání jsem se zmínila o věčně trvající debatě mezi čarodějnicemi, ve které řešíme to, jestli chceme či nechceme, aby o nás věděli lidé jiného náboženského vyznání. Je to volba každého z nás, ať už si vybereme cokoliv, a nikdo nemá právo rozhodovat za nás. V určitých okruzích a povoláních by bylo riskantní se prozradit. Zradu a porušení přísahy nebude naše společenství tolerovat.

Můžeme být více známí jako ‚společenství nového náboženství‘. Ti z nás, kterým to okolnosti dovolí, se mohou účastnit veřejného vzdělávání a mezináboženské činnosti. Když se o nás lidé dozvědí pravdu, můžeme upustit od starých stereotypů a podezření a obavy mohou být rozptýleny. Můžeme získat ústavní ochranu svobody našeho vyznání. Všechno by bylo bezpečnější. Mnozí z nás by pak mohli veřejně vystoupit. K získání svobody jsme blíž, než bychom si před dvaceti lety mohli představit.

To ovšem není ten nejdůležitější důvod našeho bytí.

Jsem kněžka, tudíž se zapojuji do vzniku tohoto náboženství, a přemýšlím, proč se po dvou tisíciletích hrubého utlačování, kdy se lidé cítili opuštění a ztracení, tak rychle navracíme ke starým bohům a cestám.

Myslím si, že mezi sebou náboženství rozmlouvají a ostatní jim naslouchají. Tento neustávající náboženský dialog dává společnosti část ze svých hodnot a doporučení. Všechna známá náboženství mají ve světě své místo, a ta nová si začínají své místo vydobývat také.

Někteří obhajují represivní a zpátečnické činnosti, jiní by v naší zemi chtěli ustanovit bohovládu, a ostatní, jako byl například oplakávaný Martin Luther King, vyslovují mnohem graciéznější myšlenku. Ale stále se nedobíráme závěru. Pravděpodobně proto, že zde figuruje mnoho lidí s různými pohledy na věc. Jedna věc, kterou opomíjíme, mě děsí: Kdo mluví za naši raněnou a ohroženou Matku Zemi?

Náboženství spojuje posvátno s naším každodenním životem. Přinejmenším od doby velkých biblických proroků nám alespoň jedna cesta ukazuje, že ‚musíme mluvit pravdu, abychom se dostali k moci‘. Takže náboženství bylo po staletí voláním utlačovaných, bylo duší bezduchých situací, a srdcem světa bez srdce. A to se nikdy nezměnilo. Co se ovšem změnilo, je děsivý rozsah dnešních krizí.

Moderní industriální společnost již ztratila své srdce a duši, a nyní se chystá zničit i své tělo. Lidé jsou zaslepení a chamtiví, bojují proti samotné Matce Zemi, a odsuzují se k zániku. Naše Matka Země potřebuje ochránce, zastánce, přátele a léčitele. Potřebuje nás – a to hned. Svolává nás k sobě. Musíme jí vyhovět, jelikož na ní závisí naše životy. Musíme se znovu naučit, co jsme zapomněli: vidět ji jako posvátnou bytost. Tuto znalost bychom měli šířit dál; neměli bychom měnit způsoby, kterými ji uctíváme, ale změnit to, jak žijeme.

Přeloženo z anglického originálu se svolením covenu Proteus